Začalo to jako obyčejné ráno – praní, káva, obvyklý chaos při vypravování všech z domu. Pak jsem vešla do pokoje svého dospívajícího syna, abych tam uklidila, a uviděla jsem to: bledé, křehké úlomky rozházené poblíž postele, napůl skryté ve stínu.
Zatajil se mi dech.
Vypadaly… zvláštně. Křídově. Práškovitě. Nepřirozeně. V tom okamžiku se mi hlavou začaly honit všechny nejhorší scénáře, kterých se každý rodič děsí. Srdce mi bušilo. Ruce se mi třásly, když jsem jeden kousek zvedla.
Co to je? Něco mi uniklo? Má nějaké problémy?
Strach nečeká na fakta.
