autoritou.
„To zní fér,“ řekla jsem.
Julian zamrkal.
„Fér?“
Přikývla jsem.
Od následujícího rána jsme měli oddělit osobní výdaje, potraviny, domácí potřeby, náklady na rodinné návštěvy a cokoli dalšího, co se kterýkoli z nás rozhodne financovat.
Jeho peníze budou platit za jeho rozhodnutí. Moje peníze za moje. Společné nezbytné výdaje se rozdělí napůl.
„A nikdo nemá právo označovat někoho jiného za závislého,“ dodala jsem, „zatímco jí u stolu, který sám nefinancoval.“
Jeho výraz se změnil.
Očekával slzy, prosby nebo hádku, kterou by později mohl své matce popsat jako důkaz toho,
