že jsem hysterická, nevděčná a nesnesitelná.
Místo toho jsem si naložila těstoviny, posadila se k kuchyňskému ostrůvku a začala jíst s klidnou přesností ženy, které právě někdo podal klíč.
Julian zůstal několik vteřin stát u sporáku, než se zeptal, jestli jsem mu udělala dost.
Řekla jsem, že ano.
Na dnešek.
Náš dům byl velký, naleštěný a hluboce klamný.
Pro hosty vypadal jako důkaz Julianova úspěchu. Miloval výrazy jako „moje hypotéka“, „můj dům“ a „ten tlak, když všechno zajišťuju“, kdykoli přijela jeho matka nebo bratři.
Nikdy přímo netvrdil, že nic nevydělávám.
