změnil. Stal se zatrpklým, plným zášti a krutosti, zvláště vůči ní. Nikdy ji neoslovoval jménem. Říkal jí jen „ta věc“. Nechtěl ji u rodinného stolu ani na očích, když přišla návštěva. Věřil, že je prokletá, a když jí bylo jednadvacet let, učinil rozhodnutí, které zničilo to poslední, co v jejím srdci ještě zůstalo.
Jednoho rána vstoupil do jejího malého pokoje, kde tiše seděla a přejížděla prsty po opotřebovaných stránkách knihy psané Braillovým písmem. Hodil jí do klína složený kus látky.
„Zítra se vdáváš,“ řekl bez emocí.
Zůstala jako opařená. Ta
