jsem.
Tu noc jsem spal se židlí zaklíněnou u dveří mé ložnice.
Nevěděl jsem, proč jsem to udělal.
Možná, že když je žena dotlačena na samý okraj ponížení, začne v každém nepatrném zvuku slyšet nebezpečí.
Druhý den jsem šla na schůzku na ultrazvuk sama.
Měla jsem na sobě volné šaty.
Úhledně jsem si učesal vlasy.
Dala jsem si rtěnku, i když se mi ruka nepřestala třást.
Ne pro Diega.
Pro sebe.
Pro dítě ve mně, které za nic z toho nemohlo.
Na klinice byl slabě cítit antiseptický alkohol, dětský pudr
