vyhrála.
Z jeho nápisu mi tuhla krev v žilách:
“Někdy život vezme lež, aby ti dal pokoj.”
Četl jsem ta slova, když jsem seděl na podlaze v koupelně, jednou rukou jsem se přidržoval záchodu, zvracel a plakal, až jsem byl úplně vyčerpaný.
Neměl jsem klid.
Měl jsem jen strach.
Strach ze ztráty domova.
Strach vychovávat dítě sám.
Strach, že se dítě v mém lůně narodí s příjmením muže, který je už tak nenáviděl, aniž by kdy viděl jejich tvář.
O dva týdny později mě Diego zavolal do kavárny.
Nepřišel sám.
